Úterý 30. září 1969

Jiří Červinka - Brko
BRKO (oddílové číslo 01) – Jeden ze zakladatelů Bílého Orla. Náčelníkem byl s dvouletou přestávkou (zákl. vojenská služba) prvních pět let. Nejdéle z náčelníků „zakladatelů“.

Je úterý 30. září 1969. Přesně ve čtyři hodiny odpoledne přicházejí před budovu ZŠ v Letohradské ulici vyslanci Bílého Orla, aby pozvané kluky a děvčata z 5a a 5b provedli napínavou dvouhodinovou hrou. Na závěr, v útulné klubovně na rohu Farského ulice, tlumočí všem pozvání ke vstupu do oddílu, se kterým by na schůzkách, výpravách a táborech mohli prožívat ta nejúžasnější dobrodružství. A již 12. října se vydává celkem devět účastníků na historickou první výpravu, kde se slib daný v klubovně začíná naplňovat. Směřují do Císařské rokle poblíž Srbska, kde se rodí první oddílový název - Údolí tůní. Orel bílý jako sníh roztáhl svá křídla, vzlétl a zamířil do krajiny kamarádství a záře táborových ohňů. Jeho let trvá již neuvěřitelných 25 let.

Vzpomínky na nejstarší doby oddílu Bílý Orel kryje již nános času. Byl to čas hledání, protože jsme se plni ideálů pustili do vedení oddílu, aniž jsme měli nějaké zkušenosti. Po počátečním nadšení jsme se těžko vyrovnávali se skutečností, že má oddíl málo členů, že není vše tak jednoduché, jak stálo v našich oblíbených foglarovkách a že místo elegantního letu vpřed se ztěžka pereme o každý metr oddílové cesty. Tábor na Soumarském mostě trval devět dní, měl osm účastníků včetně vedení a jako opravdický tábor ještě moc nevypadal. Po prázdninách jsem odešel na vojnu a nedobrovolně nechal vznikající oddíl na bedrech Tulákovi a Sibiřanovi. Těžko říci, zda zapůsobily více rady tajuplného oddílového patrona či výměna zkušeností s 11. skautským oddílem pražského střediska Psohlavci a jeho vedoucím Vlkem. Skutečností je, že Tulák se Sibiřanem za dva roky vydupali ze země výbornou partu s pevným oddílovým zázemím. Tábor na Bobřím jezeře ještě působil trochu nováčkovsky, ale již Tábor 13. ztracenců v roce 1972 se slavnou hrou Rogersovi harcovníci byl na úrovni, za kterou se Bílý Orel nemusel stydět.

Dalším impulsem na cestě vpřed bylo sblížení s pražským oddílem Tuscarora a poté i společný Tábor dvou kmenů. Samostatné tábory obou oddílů vzdálené od sebe asi půl kilometru byly příležitostí k mnoha soutěžím, přátelstvím mezi družinami i členy vedení a také inspirací pro celý oddíl. Podle vzoru Tuscarory a dalšího spřáteleného oddílu, slavného Neskenonu, jsme se pokusili obohatit dosavadní tábornické a turistické tradice o indiánskou motivaci. Celoroční hrou Devět zkoušek náčelníka Anahotahou i táborem 1974 nazvaným Tábor dešťů se vinula nit osudů indiánského kmene Wyandotů - Huronů. Byl to krásný čas společných akcí několika pražských oddílů, kdy vzniklo pěkné přátelské pouto vzájemné podpory a soudržnosti. Byli jsme u rozvoje Lacrossové ligy, která znamenala počátek tohoto sportu u nás, a dokonce jsme uvažovali o společném táboru více oddílů. Někdy v tomto období Tulákův neklidný duch způsobil, že dosavadní motor oddílu začal hledat své naplnění v jiných aktivitách. I když se většiny velkých akcí zúčastnil, nebyl již v centru oddílového dění. Sibiřan odešel dokonce ještě o něco dříve. Přišel Tábor v Údolí mlh, můj nejhezčí tábor. Tábořiště ukryté v údolí Kamenice a obklopené pískovcovými skalami, drsné podmínky a divoká příroda, to byl rámec nejnáročnějšího tábora oddílové historie. Jako mnohokrát před tím, i tentokrát jsem dospěl o něco později do stejné situace, jako Tulák přede mnou. I já jsem začal uvažovat o odchodu. Oddíl již žil svým životem a dorůstala generace vlastních odchovanců. Náčelníkem se na tomto táboře stal Balů a následující Tábor pod Modrými horami v roce 1976 byl i mým táborem posledním. V pětadvacetileté historii netvoří období našeho působení výrazně dlouhý úsek. Vezmu-li v úvahu dva roky strávené na vojně, byl jsem ve vedení oddílu vlastně poměrně krátce. Musím však říci, že ve vzpomínkách je tato doba podstatně delší. Žili jsme všichni oddílem naplno a zažili spoustu nezapomenutelných chvil. Hodiny a hodiny strávené v klubovně či přípravě výprav a táborů těžko někdo spočítá. Byla to doba počátečního tápání, raketového nástupu a konečně stále náročnější snahy o udržení laťky, kterou jsme sami nasadili.

Naším cílem bylo ukázat cestu k táboření, turistice a pobytu v přírodě. Jen krátce jsme pomýšleli na indiánské zaměření, ale pak jsme se vrátili k původní myšlence poznat základy různých cest, aby si každý mohl vybrat pro sebe tu pravou. Hlavní důraz jsme vždy kladli na působení atmosféry přátelství a soudržnosti, na cestu po boku opravdových kamarádů. Důkazem, že se nám to alespoň trochu povedlo je skutečnost, že odkaz tajuplného Bílého Orla žije a pouto přátelství přináší generacím kluků dodnes. Rozepnutá křídla se vznáší nad stezkami kluků, jejichž věk a zájmy se liší o čtvrt století. Jejich srdce se však pod ochranou bílých perutí nezměnila.
 

Červenec 1994