Poprvé před čtrnácti roky

Jan Votruba - Utan
UTAN (oddílové číslo 076) - Sedmý náčelník Bílého orla. Byl rádcem Jelenů. Je účastníkem sedmi táborů.

Když jsem přišel před 14 lety do oddílu (psáno v roce 1994 – pozn. sazby), ani v nejmenším jsem si nedokázal představit, co by mně tak mohlo čekat. Tajné očekávání, v kterém jsem byl po přečtení spousty foglarovek se však naplnilo nad očekávanou míru. Všechno bylo senzační, až na to, že jsem byl v oddíle beznadějně nejmenší a tudíž jsem všechny soutěže ze začátku beznadějně prohrával.

První dvě táborové hry byly snad to nejúžasnější, co jsem tehdy zažil. Zejména ta druhá - V zemi posvátného kondora. Vlastně celý tento druhý tábor byl nádherný. Rozcvičky dělané na "galeje" podle výkonnosti, kde jsem se mohl jako jedenáctiletý špunt rozcvičovat skoro dva dny s těmi nejsilnějšími než jsem byl přeřazen pro pomalé nohy. Velkým zadostiučiněním pro mně bylo, když jsem se potom v jednom vyloženě běžeckém úseku umístil na jednom z předním míst (tuším, že třetím). Běželo se lesem na boso, tak jsem zatnul zuby a makal. Nohy jsem měl krvavé, ale ten pocit při vyhlášení byl nenapodobitelný. Zřejmě i proto stále vzpomínám, jaké to tenkrát bylo, protože v pozici toho patnáctiletého to potom již nebylo ono.

Další etapou mé oddílové existence bylo rádcovství. Je to zvláštní, ale opět jako kdybych měl na paměti své začátky, mým velikým vzorem se stal Kulička, můj první Jelení rádce (přestože jsem vystřídal všechny rody a zažil spoustu rádců). Těžko hodnotit, jak to bavilo družinu, ale mně moc. Snažil jsem se klukům vrátit alespoň něco z toho, co dali jiní mně. Bylo to moc fajn. V podstatě ještě kluk, který může částečně realizovat své nápady tak, aby měli jiní kluci radost, a který je přitom pod křídly náčelnictva, takže v podstatě nemůže nic vyloženě zkazit. Jaká paráda z pohledu dnešního člověka.

Najednou nastala etapa poslední. Jak se to stalo nevím, ale byl jsem zvolen náčelníkem. Ne že by to nebyl nepříjemný pocit. "Z vůle lidu…", ale přece jenom. Náčelnictví jsem přejímal po Balůovi, který byl v mých očích již od raných oddílových let nedostižný už jen tím, jak byl obrovský a začal jsem zjišťovat, že dělat náčelníka není ale vůbec žádná legrace. Naštěstí se jak s Trifidem, tak se Šlahounkem (Canozewou) dalo dobře spolupracovat, takže to doufám nějak klapalo. Kde to bohužel neklapalo, byla škola, takže jsem se po roce a půl s náčelnictvím rozloučil a vedení převzal senát. Od té doby jsem se dostal k informacím o oddíle prostřednictvím Českého lakrosu, u kterého jsem ještě chvilku vydržel.

Když mně nyní o prázdninách zavolal Kozlík a posléze Balů, že je v září 25-letí, ani se mi nechtělo uvěřit, že už je to tak strašně dávno. Začal jsem zase vzpomínat a napadla mne slova, která právě dočítáte. Chci proto všem dnešním členům a samozřejmě i náčelnictvu popřát, aby s oddílem zažili nejméně tolik pěkných chvil, jako já.

Někdy je "Boj o první místo" strašně těžký, ale vzpomínky na něj a nejenom na něj ve vás zůstanou pořád. Někdy zůstanou ukryté někde v hloubi duše, ale určitě nezmizí. Já osobně bych přál všem klukům, aby zažili takového Bílého Orla, jako jsem zažil před několika lety já.
Hodně štěstí
 

Červenec 1994