Poprvé
před čtrnácti roky
Jan Votruba - Utan
UTAN (oddílové číslo 076) - Sedmý náčelník Bílého orla. Byl rádcem
Jelenů. Je účastníkem sedmi táborů.
Když jsem přišel před 14 lety do oddílu (psáno v roce 1994 – pozn.
sazby), ani v nejmenším jsem si
nedokázal představit, co by mně tak mohlo čekat. Tajné očekávání, v
kterém jsem byl po přečtení spousty foglarovek se však naplnilo nad
očekávanou míru. Všechno bylo senzační, až na to, že jsem byl v
oddíle beznadějně nejmenší a tudíž jsem všechny soutěže ze začátku
beznadějně prohrával.
První dvě táborové hry byly snad to nejúžasnější, co jsem tehdy
zažil. Zejména ta druhá - V zemi posvátného kondora. Vlastně celý
tento druhý tábor byl nádherný. Rozcvičky dělané na "galeje" podle
výkonnosti, kde jsem se mohl jako jedenáctiletý špunt rozcvičovat
skoro dva dny s těmi nejsilnějšími než jsem byl přeřazen pro pomalé
nohy. Velkým zadostiučiněním pro mně bylo, když jsem se potom v
jednom vyloženě běžeckém úseku umístil na jednom z předním míst
(tuším, že třetím). Běželo se lesem na boso, tak jsem zatnul zuby a
makal. Nohy jsem měl krvavé, ale ten pocit při vyhlášení byl
nenapodobitelný. Zřejmě i proto stále vzpomínám, jaké to tenkrát
bylo, protože v pozici toho patnáctiletého to potom již nebylo ono.
Další etapou mé oddílové existence bylo rádcovství. Je to zvláštní,
ale opět jako kdybych měl na paměti své začátky, mým velikým vzorem
se stal Kulička, můj první Jelení rádce (přestože jsem vystřídal
všechny rody a zažil spoustu rádců). Těžko hodnotit, jak to bavilo
družinu, ale mně moc. Snažil jsem se klukům vrátit alespoň něco z
toho, co dali jiní mně. Bylo to moc fajn. V podstatě ještě kluk,
který může částečně realizovat své nápady tak, aby měli jiní kluci
radost, a který je přitom pod křídly náčelnictva, takže v podstatě
nemůže nic vyloženě zkazit. Jaká paráda z pohledu dnešního člověka.
Najednou nastala etapa poslední. Jak se to stalo nevím, ale byl jsem
zvolen náčelníkem. Ne že by to nebyl nepříjemný pocit. "Z vůle
lidu…", ale přece jenom. Náčelnictví jsem přejímal po Balůovi, který
byl v mých očích již od raných oddílových let nedostižný už jen tím,
jak byl obrovský a začal jsem zjišťovat, že dělat náčelníka není ale
vůbec žádná legrace. Naštěstí se jak s Trifidem, tak se Šlahounkem (Canozewou)
dalo dobře spolupracovat, takže to doufám nějak klapalo. Kde to
bohužel neklapalo, byla škola, takže jsem se po roce a půl s
náčelnictvím rozloučil a vedení převzal senát. Od té doby jsem se
dostal k informacím o oddíle prostřednictvím Českého lakrosu, u
kterého jsem ještě chvilku vydržel.
Když mně nyní o prázdninách zavolal Kozlík a posléze Balů, že je v
září 25-letí, ani se mi nechtělo uvěřit, že už je to tak strašně
dávno. Začal jsem zase vzpomínat a napadla mne slova, která právě
dočítáte. Chci proto všem dnešním členům a samozřejmě i náčelnictvu
popřát, aby s oddílem zažili nejméně tolik pěkných chvil, jako já.
Někdy je "Boj o první místo" strašně těžký, ale vzpomínky na něj a
nejenom na něj ve vás zůstanou pořád. Někdy zůstanou ukryté někde v
hloubi duše, ale určitě nezmizí. Já osobně bych přál všem klukům,
aby zažili takového Bílého Orla, jako jsem zažil před několika lety
já.
Hodně štěstí
Červenec 1994
|