První tábory Bílého Orla

Abych trochu přispěl k přípravě setkání bojovníků oddílu, sepsal jsem vzpomínky na první tři tábory. Vycházel jsem hlavně z poznámek ve vandrovních knížkách, kde jsem také nalezl plánky všech tří táborů. Doufám, že tím pomůžu jejich účastníkům oživit vzpomínky na dobu před bezmála čtyřiceti lety.

Plánek tábora z roku 1970	Účastníci prvního tábora	Tábor 1971	Čekání na jídlo (tábor 1971)	Tábor 1972

    Tábor na Soumarském mostě 1970
Na svůj historicky první tábor zamířil Bílý Orel na Vltavu, na vodácké tábořiště Soumarský most. Dneska se zdá neuvěřitelná skutečnost, že jsme v pohodě a osamění tábořili na vodáckém tábořišti. Také účast byla vskutku historická. Bylo nás celkem osm táborníků dva turistické stany obsadilo 5 Orlíků: Balů, Hadimrška, Lišák (Zelená družina), Poustevník, Hejkal (Žlutá družina) a v jednom tábořili 3 členové vedení Tulák, Sibiřan a Brko. Neměli jsme zkušenosti a všechno se učili, ale přesto měl program už prvky pozdějších slavných táborů. Táborová hra se jmenovala Štafeta, a jestli mě paměť neklame, vycházela ze slavného aljašského soupeření psích spřežení při dopravě injekčního séra pro město Nome. Dnes se na Aljašce na stejné téma jezdí slavný závod psích spřežení Iditarood. Originální mapka z mojí vandrovní knížky napovídá, že jsme už měli také slavnostní ohniště se sedačkami a táborovou bránu. Dokonce i oznamovatel s lavicí a stolečkem, jehož originální konstrukce z celty v oddíle zůstala. Jinak je vzpomínek pomálu, desítky dalších táborů překryly Soumarský most neprůhledným hávem. Nevelké tábořiště ale zůstává svědkem historicky prvního tábora našeho oddílu. Zde se zrodila jedinečná tradice pozdějších skvělých táborů oddílu Bílý Orel. Možná nad plánkem ožijí příhody dalších účastníků a moje mlhavé záznamy doplní. Výhodou internetu je, že vzpomínky ostatních se mohou přidat a doplnit to, co neodnesl čas.

    Tábor na Bobřím jezeře 1971
Na druhém oddílovém táboře jsme byli o poznání zkušenější. Tábořili jsme nedaleko hradu Landštejn u romantického Bobřího jezera (Žišpašský rybník u obce Sedlo). Vzhledem k mému nedobrovolnému vojenskému angažmá ležela příprava a vedení tábora na Tulákovi a Sibiřanovi. Pomáhal jim Petr Kneř, který do oddílu odněkud přinesl legendární hru barriball. Sám jsem tábor navštívil jen na necelý týden, ale plánek do vandrbuchu jsem si naštěstí stihl nakreslit včetně jmen zúčastněných. Díky tomu víme, že tábor měl celkem 8 účastníků, Poustevník, Balů, Honza (Klícha), Ježek, Hadimrška, Jirka (?), Hejkal a Bobr. Ozdobou tábora byl zuřivý fotoreportér Pepa a s ním přijel pomoci také Tomáš Kulík. Táborové stany byly ještě stále áčka, ale měli jsme už hangár a také se objevily táborové stavby jako kuchyně, táborový kruh, brána, můstek přes příkop a již zmíněný barriball. Na programu byly například Indiánské zkoušky, na filmu je zaznamenaná hra na Landštejně a dobře si vzpomínám na noční hru, která nejspíš Tuláka napadla při mém příjezdu. Nikdo totiž nevěděl, že jsem dorazil a tak byl vyhlášený poplach a večerní hon na zloděje. Musím ocenit statečnost Honzy Klíchy, který mne v nočním šeru doopravdy lapil. A pak ještě moment, kdy mne Hadimrška poznal a se slovy: „Jé Brko!“ udělal krok a spadl do potoka.

    Tábor 13. ztracenců 1972
I další tábor jsem kvůli vojně zažil jen zčásti, byl jsem přítomen asi polovinu doby. Táborový kruh poprvé tvořily stany na podsadě, bylo jich celkem devět a tábořilo v nich, jak napovídá název tábora celkem 13 bojovníků plus vedení a hosté. Tábor se konal na Vysočině u obce Kadov od 1. do 22. července 1972 a program připravili opět Tulák se Sibiřanem (a já trochu na dálku z vojny v Klenčí pod Čerchovem). Hlavní vzpomínkou většiny účastníků je legendární táborová hra Rogersovi harcovníci na motivy knihy Kenetha Rogerse Cesta na severozápad. Hru brali všichni velice vážně a souboje o vítězství v jednotlivých úsecích byly urputné. Proto také nikdo nechtěl vzdát závěrečný úsek, kdy se účastníci jeden po druhém ztráceli a do tábora se vraceli tu sami, tu v doprovodu motorizovaných domorodců ze širokého okolí. I přes tuhle lapálii se Rogersovi harcovníci ještě dlouho probírali u táborových ohňů. V poznámkách mám ještě Dřevorubecký desetiboj s brněnským TOMem, výpravu na Devět skal, a další detaily, které už opět zahalil čas. Tímto táborem vstoupil Bílý Orel do exkluzivního společenství tradičních tábornických oddílů, ve kterém zůstal po většinu časů své existence.

Tolik krátké útržky vzpomínek na první tři oddílové tábory. Budu rád, když mi pošlete i své útržky a rád je do textu doplním. A bude- li chvilka, zkusím znovu projít vandrovní knížky a zalovit v záznamech na krásné časy úsvitu a růstu oddílu Bílý Orel.

Brko