Padesátiletí
Bílého Orla
Jen pár slov o setkání členů
jednoho společenství, aneb jak jsem to viděl a vnímal já
(když se k psaní
nikdo s iniciativou Hujera „Tady jsem si dovolil pár
švestiček ze své zahrádky…“ nepřihlásil).
Ano, všem, kdo stáli u zrodu chlapeckého
turisticko-tábornického oddílu Bílý Orel, je v době
společného setkání k výročí založení oddílu už o padesát let
více. Někteří, co pamatují začátky a patřili k první vlně
členů, překročili šedesátku a zakladatelé už neurvale
atakují sedmdesátku.
(„Nevěř nikomu, komu je přes
třicet.“ – John Lennon)
V sobotu 5. října 2019 po
skončení finále lakrosového turnaje, který ve sportovním
areálu SaBaT Praha pořádal Bílý Orel ke svému výročí (hřiště
zajistil Ježek II.), se navečer členové a někteří hosté
přesunuli do prostoru loděnice HG Sport, umístěné na břehu
ve spodní části vodáckého slalomového kanálu v Tróji. Zde se
setkání od 18 hodin konalo.
Původně byla loděnice postavena
a využívána vodáckými a turistickými oddíly ODPM Prahy 7 pod
jehož ochranná křídla Bílý Orel patřil. Na přilehlém pozemku
stály i malé atypické dřevěné chatičky (pro dvojice a
inspirované tvarem klasických stanů) které umožňovaly
ubytování mimopražským sportovním a školním kolektivům. Bylo
zde také volejbalové hřiště (použitelné i pro nohejbal,
přehazovanou, vybíjenou, tenis) a ve spodní zátopové části
budovy krakorce pro skladování kanoí i kajaků. V horním
patře sprchy a toalety, malá klubovna, místnost správce a
velká klubovna se stolem na stolní tenis a s dřevěným
fotbalovým herním „automatem“ (fotbálkem) na ping-pongové
míčky pro řádné vyblbnutí.
Dnes, po změně majitele v
devadesátých letech minulého století, už volejbalové hřiště
chybí, původní chatičky nahradily typické které ale
postrádají tehdejší originalitu a malebnost, také oplocení
prostoru pod schody do horního části loděnice drátěným
pletivem vzhledu budovy zrovna neprospělo. Horní, původně
klubové prostory slouží jiným účelům. Někde ve středu
přilehlé louky kde začínalo v minulých dobách volejbalové
hřiště stojí dnes o samotě statný smrk, který odhadem
dosahuje 6 metrů. To mne ohromilo! Jak ten čas nespravedlivě
letí…
(„Mládí, to naše zlaté
mládí, … zůstaň a pojď si s námi hrát.“ – Jarka Mottl)
Večerní pobyt ve venkovní části
areálu HG Sport centrum zařídil a zaplatil Zvonek. Stály tam
dva technické prostorné stany. Občas místo hvězd padal
drobný déšť.
Menší stan hostil občerstvení –
catering. Dal jsem si pivo a chutnou gulášovou polévku (kde
byly skutečně kousky masa), ale v nabídce byly i další
pochutiny. Tady se staral Mudrc s bráchou Danem. Myslím, že
to bylo od nich především obětování se pro ostatní než
nějaký výnosný kšeft.
V druhém větším stanu byly umístěny stoly a lavice pro
digitální projekci pro kterou
Zvonek zapůjčil a zapojil potřebná zařízení. Digitalizaci
filmů a fotek připravil Buratino a promítání řídil ze
svého notebooku. Byl jsem příjemně překvapen technickou
kvalitou starých fotek a filmů. Když člověk uváží to stáří
mnoha desítek let od vzniku původních analogových zdrojů, a
navíc i filmů 8mm – tedy v šířce tkaničky od bot… A pokud se
někomu zdál k neskousnutí nějaký ten filmový infantilní
komentář, prosím vzpomeňte, že nevznikal pro skoro důchodce
kojené cynickou realitou dneška, ale tenkrát pro kluky
nevěřící sice už na Ježíška, ale na romantiku dobrodružných
příběhů Karla Maye, Eduarda Štorcha, Julesa Verna, Ernesta
Setona i Jaroslava Foglara.
Na stolech byly rozložené a k
nahlédnutí některé historické artefakty – oddílové a
družinové vlajky, Kniha cti, Kronika 13. tábora, Wampum
přátelství atd. Buratino předvedl památeční trika a pokřtil
i nové lakrosové dresy B.O. Na stole se pod kartonovým
poklopem skrýval velký dort s oddílovými čokoládovými
symboly a herními kartičkami. To bylo úžasné dílko dalšího
člena oddílu Sviště z Erhartovy cukrárny na Letné (na
fotkách ve webovém fotoalbu ze setkání je tento sladký
cukrový zázrak zaznamenán).
V místě mezi velkým a malým
stanem na plácku obklopeném několika nízkými rozvětvenými
stromy byla vystavěna pagoda a kousek stranou umístěna
zásoba kulatiny na přikládání. Přípravu na oheň zrealizoval
obětavě spolehlivý Timm. Se stavbou stanů i s ohništěm
pomohl Kozlík. Přibližně v 19 hodin byl ohnivcem zapálen
slavnostní oheň. Buratino zahrál oddílovou hymnu. Potom
přišla na řadu Jitka, která v oddílovém dávnověku napsala
Píseň o Bílém orlu. A pak střídala jedna písnička druhou.
Byl jsem překvapen, že tady na kytaru hrálo hned několik
lidí. To mně u Bílého Orla často v minulosti chybělo –
kytara a písničky. A ejhle „na stará oddílová kolena“…
Na setkání byli samozřejmě
přítomni zakladatelé oddílu Brko, Tulák se svou ženou Evou a
Sibiřan s manželkou Jitkou. Mimo jiných hostů i Akéla, s
jehož oddílem jsme v roce 1978 na společné výpravě zdolali
pohraniční říčku Křinici.
Přiřadit kluky z oddílu k těm
současným tvářím dospěláků mi dělalo už značné potíže. Přeci
jenom často zestárli nejen o decimetry v pase. Nejjednodušší
jsem to měl u osob, s kterými se čas od času vídám nebo na
kterých se čas ve tváři odmítl podepsat – a to ještě museli
být z oddílové generace, kterou jsem více znal z výprav a
táborů. Krom těch, které jsem už výše jmenoval (Zvonek,
Mudrc, Buratino, Timm, Svišť), to byl na tuty Hadimrška,
Balů, Bobr, Bašťoun, Jan Klícha, Kulička, Roy, Mauglí,
Natanis, Mang, Robi, Smích, Nandu, Kozlík, Vlček, Vítek,
Trifid, Mlok… a mnozí
další, které jsem sice poznal, ale nevybavil jsem si jejich
přezdívku. Bylo mi trapné se jich ptát nebo obracet
zavěšenou vizitku, když ještě toho Němce Aloise Alzheimera
osobně neznají. Rumíka a Ježka (I.) jsem identifikoval až
doma na fotkách a to mi bylo dost líto, patřili k první
generaci a jejich tváře z dětství si pamatuji dobře dodnes.
A vůbec, v mé mysli už
nestárnete. Zůstáváte všichni věčně mladí, rozesmátí a s
duší dychtící po nových dobrodružstvích a vítězstvích – a
takové si vás chci ve vzpomínkách navždy ponechat.
Pe-pa (Praha, říjen 2019)
|